Internet nikdy nezapomíná, to je věta, kterou jste už určitě slyšeli. Stačí jeden status, jedno video, jedna hloupá poznámka… a může vás pronásledovat roky. Na rozdíl od lidské paměti digitální svět neumí selektivně zapomínat. A právě to se stává problémem. Vstupujeme do éry, kdy digitální stopa je téměř nesmazatelná. Ale co když bychom digitální technologie naučili zapomínat? Stejně jako lidé přirozeně zapomínají, filtrují, vytěsňují? Co kdybychom místo nekonečných archivů měli systémy, které se „čistí“, omlazují a odpouštějí?
Co je to digitální zapomnění
Digitální zapomnění je koncept, podle kterého by technologie měly časem zapomínat staré informace, stejně jako to dělá mozek člověka. Nejde o technickou chybu, ale o záměrnou vlastnost. Něco, co by bylo zabudováno do systémů: např. automatické mazání starých dat, přirozené vypršení „digitální paměti“, nebo třeba uživatelská kontrola nad životností informací. Takový princip už dnes částečně existuje, například „mizící zprávy“ na WhatsAppu nebo expirace příběhů na Instagramu. Skutečné digitální zapomínání by vyžadovalo změnu v přístupu ke správě dat, právu na zapomnění i ve způsobu, jak technologie navrhujeme.
Proč je zapomínání zdravé
Zapomínání nám pomáhá neulpívat na minulosti, regenerovat psychiku, odpouštět a jít dál. Pokud máme být schopni podobně fungovat i v digitálním světě, musíme ho tomu přizpůsobit. Představte si sociální síť, kde každý příspěvek žije jen 30 dní. Nebo vyhledávač, který po určité době „zapomene“, co jste hledali. Zní to děsivě? Nebo osvobozujícím způsobem lidsky?
Digitální zapomnění není nostalgie, je to výzva pro vývojáře, právníky, designéry i nás uživatele. Jak navrhnout digitální prostředí, které nearchivuje každou chybu?
Čtěte také
Přečtěte si i ostatní články z blogu.
